Moje cesta k pečujícím začínala dlouholetou pomocí matkám v nepříznivých životních situacích. Vystudovala jsem sociálně-právní školu a poté psychologii a speciální pedagogiku a po skončení studií jsem se začala věnovat poradenství zaměřenému na ženy a jejich rodiny. Absolvovala jsem 5letý psychoterapeutický výcvik PCA. Vzdělávat se průběžně považuji za nezbytnou součást své profese. Ve své praxi využívám zkušeností z poradny, kde jsem pracovala více než 15 let, ale také z práce koordinátorky telefonické krizové linky. Vedla jsem řadu let její profesionální tým. Přes pomoc pro rodiny s dětmi v krizi jsem se dostala k možnosti předávat své zkušenosti prostřednictvím besed pro rodiče a později ke vzdělávání pracovníků v organizacích. Zde vidím zpětně, jak byl osloven můj zájem o jednotlivé etapy v životě člověk v celé jeho šíři, od dětství až po stáří. Nároky jednotlivých životních období mě fascinují doteď, baví mě je pozorovat a odhalovat jejich úskalí. Od podpory mladých rodin jsem se postupně dostala k práci s tzv. sendvičovou generací a seniorům a 6 posledních let před založením Pečujtee jsem pracovala v Centru neformální péče.

S pokorou sleduji životní příběhy mých klientů a vážím si možnosti do nich nahlédnout. Snažím se po dobu, na kterou se stávám průvodcem na jejich cestě, společně s nimi hledat dobrá řešení. Cílem naší spolupráce by mělo být, aby měli jednodušší život. Obracejí se na mě rodiny v akutních krizových situacích, ale také ty, které potřebují dlouhodobé doprovázení. Ne zřídka péče vyžaduje veškerý čas a fyzické síly těch, kteří se starají, jejich rychlé rozhodování, odhodlanost a zapojení. Ne neobvykle také sebezapření a potkávání se s vlastními, mnohdy bouřlivými emocemi. Při své práci se snažím být pečujícím oporou tak, jak budou potřebovat, s cílem, aby kvalita jejich života zůstala zachována. A aby veškeré nároky péče na ně byly zvládnutelné a udržitelné.

Ve své praxi čerpám nejen z odborného vzdělávání a bohatství, které s sebou nesou životní příběhy mých klientů, ale také z vlastní každodennosti. Do života jsem dostala dítě s postižením a to mě obohacuje, aktivizuje, ale také učí. Zároveň jsem ve věku, kdy i mí rodiče stárnou a mají své specifické potřeby a role pečující dcery k mému životu neodmyslitelně patří.

V životě se snažím jít neustále cestou vpřed, rozhlížet se, čerpat ze zkušeností, které mi život přináší a dál se rozvíjet. A to nejen jako psycholožka, ale také jako matka, partnerka, dcera i přítelkyně.