Ohlížím se zpět za uplynulými čtyřmi roky a ptám se sama sebe, jak jsem mohla zvládnout všechno, co se během nich stalo. Odpověď je - sama bych to nezvládla a děkuji těm, kdo mi poskytli pomoc a podporu. Martině děkuji za to, že mi pomohla pracovat s "hodnou holkou" ve mě. V roce 2019 jsem pracovala v několika rolích v sociální službě, péče o mou i manželovu maminku se stávala čím dál náročnější, doma ještě s námi "bydlela puberta". Byla jsem typický produkt sendvičové generace. Převzala jsem spoustu odpovědností za lidi a děje kolem sebe.
Až se mi jednoho dne stal úraz, který mě skoro na rok zastavil. Přiměl mě přemýšlet na téma, že bych si měla začít vážit svého života, protože nikdo jiný to za mě neudělá. Přehodnotila jsem práci - udělala jsem změnu, která mi odlehčila. Bylo to dobře, protože stav obou babiček se průběžně zhoršoval.
Moje maminka byla v posledních letech těžce nedoslýchavá s postupující Alzheimerovou chorobou. Manželova maminka přestávala být soběstačná, i když psychicky to pro mě nebylo tak náročné, jako s mou maminkou. Hledala jsem možnosti pomoci zvenčí, které má maminka velmi razantně negovala. Komunikace byla velmi obtížná, několikrát se maminka ztratila, někde venku upadla, zasahovala záchranná služba. Lékař v nemocnici pravil, že maminka by měla být v domově se zvláštním režimem. Jenže - to by musela s pobytem souhlasit. Jednoho dne jsem se obrátila o pomoc na centrum pro pečující. Proběhl pokus zapojit do péče terénní sociální pracovnici - to bohužel nevyšlo - maminka byla zcela zásadně proti přítomnosti cizího člověka v její domácnosti. V centru mi řekli, že pokud maminka službu odmítá, nabídnou mi alespoň psychoterapii pro mě.
Začala jsem docházet k Martině. Byla to opravdu velká pomoc, protože mi pomohla nahlédnout na mé pocity zodpovědnosti za to, co se s maminkou stane. Opravdu silně jsem v sobě měla přesvědčení, že nemohu maminku nikam dát a měla bych dělat víc i když už jsem nevěděla jak. Pomohla mi uvědomit si rozdíl mezi pojmy "postarat se" a "obětovat sebe". Nakonec byla maminka po jednom náročném incidentu hospitalizovaná v PL Bohnice. Řešila jsem, co bude, až maminku propustí. Martina mi pomalu pomáhala zpracovávat, že jediné možné řešení je domov se zvláštním režimem na základě doporučení z Bohnic.
Maminka tedy poslední měsíce života prožila v Alzheimer centru blízko mého bydliště, kde jsme ji mohli často navštěvovat. Postupně jsem se smířila s tím, že je to nejlepší možné řešení. Manželova maminka trpěla také postupující demencí - avšak nikoli v agresivní formě a navíc měla onkologické onemocnění. Snažili jsme se jí co nejdéle umožnit život v jejím prostředí, a mít klidný závěr života. Každý den jsem vstávala s vědomím, že "je třeba tím projít" a zároveň jsem si dokázala nevyčítat, že mé síly mají své hranice. A to je moc důležité. Děkuji Martině, která mi byla skvělým průvodcem na mé cestě.
Radka
